Potlesk

Potlesk

 

Prší na kovy lesku

za hudby onoho stesku,

okovy zvonící bol

leskem oplývá kol.

 

Přátel zrcadla tnou,

živému plíží se tmou.

Uznává života velikostí,

či přátel cítí se kostí?

 

Šašek má trpkou tu roli,

se smíchem lámou ho koly,

bolest on necítí, směje se,

tak jako bezčasí děje se.

 

Nechápe nejbližší spící,

raději zakrývá temno to svící,

tragiku nachází ve vtipu bytí,

komickou spirálu, epitaf žití.

 

Až se zas zasměje zdánlivě době,

zapomeň na vtipy strávené v tobě,

Šašek ten nezná jen přiblblé polohy,

neskrývá radostnou nádheru za slohy.

 

Nahý je ve špíně ulice města,

zavalen hnilobou, jediný ze sta.

Každá hra dostane oddané herce,

nemůžeš smáti se šaškově hertze.

 

Prší skrz závažnost oblohy blesků,

soucítí s bolestí lidskosti mezků,

znovu on hraje hru trpkého stesku,

deštěm on smývá pot, z prolhaných lesků.

 

Jediný potlesk on obdrží z deště,

že hraje skutečnou tragiku ještě.

duha ta nevyjde po smutku času,

z něho však povstane smysl všech klasů.