31.05.2020 19:00
Je noc, a město vyčítá měsíci málo světla - nač by zářil jasněji, má-li město svá vlastní,
elektrická slunce.
Tak zvedáme hlavy nanejvýš k naší automatické svatozáři, hledíme vysoko, v dáli skomírající
měsíc a tak trapné hvězdy.
A voda je nahá, stromy ztrácí smysl, Země je náhle sama - a Slunce tak pálí... tak pravidelně...
tak automaticky.
Záříme pro druhé, záříme pro sebe, jsme pochodně z masa, jsme pochodně z masa. Kde
hloubka vyžaduje samotu, kde láska vyžaduje hloubku, my nabízíme boj, požár. „Jsme tu !
Dívej se, jsme tu !“ Oheň neumí nestravovat, jsme slunce, a proto mnohem více sami, než
bychom samotu přijali, objali. Jsme uzavřeni ve své otevřenosti, záříme pro druhé, záříme pro
sebe, proto nikdy skutečně viditelní, nikdy skutečně poznáni.
Je noc, a město vyčítá měsíci málo světla - nač by zářil jasněji, má-li město svá vlastní,
elektrická slunce?
Tak zvedáme hlavy nanejvýš k naší automatické svatozáři, hledíme vysoko, v dáli skomírající
měsíc a tak trapné hvězdy.
A voda je nahá, stromy ztrácí smysl, země je náhle sama - a Slunce tak pálí, tak pravidelně,
tak lidsky.Je noc, a město vyčítá měsíci málo světla - nač by zářil jasněji, má-li město svá vlastní,
Na povrchu
Je noc, a město vyčítá měsíci málo světla - nač by zářil jasněji, má-li město svá vlastní, elektrická slunce. Tak zvedáme hlavy nanejvýš k naší automatické svatozáři, hledíme vysoko, v dáli skomírající měsíc a tak trapné hvězdy. A voda je nahá, stromy ztrácí smysl, Země je náhle sama - a Slunce tak pálí... tak pravidelně... tak automaticky.
Záříme pro druhé, záříme pro sebe, jsme pochodně z masa, jsme pochodně z masa. Kde hloubka vyžaduje samotu, kde láska vyžaduje hloubku, my nabízíme boj, požár. „Jsme tu ! Dívej se, jsme tu !“ Oheň neumí nestravovat, jsme slunce, a proto mnohem více sami, než bychom samotu přijali, objali. Jsme uzavřeni ve své otevřenosti, záříme pro druhé, záříme pro sebe, proto nikdy skutečně viditelní, nikdy skutečně poznáni.
Je noc, a město vyčítá měsíci málo světla - nač by zářil jasněji, má-li město svá vlastní, elektrická slunce? Tak zvedáme hlavy nanejvýš k naší automatické svatozáři, hledíme vysoko, v dáli skomírající měsíc a tak trapné hvězdy. A voda je nahá, stromy ztrácí smysl, země je náhle sama - a Slunce tak pálí, tak pravidelně, tak lidsky.