Mezi nočním stolkem a oknem

Mezi dvěma věcmi
 
   Jmenoval se Rudolf, byl to docela obyčejný člověk s obyčejným životem, alespoň on to tak
viděl. Jednoho dne šel náš Rudolf docela obyčejně do supermarketu, ve kterém prohlížel regál
desítek druhů bot, ve kterých hledal tu správnou na svou nohu. Hledal zcela obyčejnou botu,
tak velikost třiačtyřicet, barvu asi černou a design takový usedlejší, který by se mu hodil k
jeho kýženému obrazu ve společnosti. Ovšem i přes desítky různých verzí bot s velikostí
třiačtyřicet si prostě nějak neuměl vybrat ty správné, a tak namátkou vybral ty, které se mu
jevily nejlepší, zaplatil a odnesl si je domů. Doma políbil svou ženu, která sice nebyla z
nejlepších, ale rozhodně mezi ostatními vynikala, a tak si jí vzal.
   Mohli bychom Rudolfův život sledovat kousek po kousku, ale to by zabralo příliš mnoho
času, proto přesuňme se o kousek dále k jednomu z kýžených momentů jeho života - k výběru
domácího mazlíčka. S manželkou dohodli se předem, že mazlíček určitě bude pes, který bude
mít jméno Mirek, protože mezi ostatními ze jmen, které spolu náš pár vybíral, bylo rozhodně
nejpřijatelnější, shodl se na něm jak Rudolf, tak jeho žena. Zajímavý výběr pejska nastal již v
době, kdy oba vybírali nějakou rasu. Nesměl být moc veliký, ale zase ne moc malý. Zároveň
musel být hodný na děti, protože Rudolf měl se ženou malou dceru Žofii, která milovala malé
pejsky, ale velkých se bála. Každopádně si také nemohli dovolit, aby moc vyváděl, tak se
nakonec oba rozhodli, že si koupí vysavač, protože ten vyvádí jen tehdy, když mu to
dovolíme a ještě nám přitom uklidí domov, sice ne úplně sám, ale to pejsek neumí už vůbec.
   Když dcera Žofie povyrostla, dostala jako dárek vysavač do ruky, aby si zvykla na domácí
práce, které jsou pro každou ženu správným prostředkem k uklizení toho všeho bordelu, který
se denně hromadí na podlaze, kobercích, i všude jinde u nich doma. Když zkusila se, jako
ještě malá nezkušená „vysávačka“ zeptat, proč se vlastně ten bordel musí uklízet, dostala
velmi podnětnou odpověď, nad kterou mohla přemýšlet i celý život, zněla asi takto: „protože
proto, chceš tady mít bordel?“.
   A tak Rudolf, stejně jako jeho žena, jejíž jméno není podstatné, hlavní je, že mezi ostatními
kdysi skutečně vynikala, a jejich dcerka, již zkušená „vysávačka“ Žofie, se měli skutečně jako
každá obyčejná rodinka, však posuďme jejich zcela běžná rozhodnutí.
   Jednoho krásného dne se Rudolfova žena rozhodla, že si půjde koupit prášky na bolení
hlavy, aby zahnala ten bordel, který se jí tam hromadí a Rudolf byl zrovna vybírat nový obraz,
protože umění skutečně miloval, který by se hodil ke koberci a tak nějak vyplnil to volné
místo na zdi. Oba byli již v důchodu, což se u takové běžné rodinky stává podobně rychle,
jako u čtení mé krátké povídky. Jejich dcerka Žofie měla již docela normálního, ale mezi
ostatními něčím zajímavého, muže, jehož jméno nás nemusí zajímat. Podstatným okamžikem
však bylo to, že Žofie si konečně šla splnit své dětské přání a šla si koupit pejska, protože
pejsky milovala, a tak vybírala nějakého menšího, přítulného, ne moc rozdováděného, spíše
tichého a hlavně tak nějak samostatnějšího pejska, který by, především v situacích jeho
vlastních potřeb, byl tak nějak neviditelný. Když si konečně takového pejska vybrala, tak si
ho hned odvedla domů, kde krásně zapadl do domácí atmosféry jejího bytu (dokonce se hodil
i ke koberci, jak poznamenala později její maminka). Plemeno, ke kterému pejsek náležel,
není podstatné, to podstatné je, že byl menší, přítulný.
  Zde se nám příběh trochu natahuje, a tak v rámci úspor místa musíme ho nějak pěkně
zakončit, aby se tak nějak vešel do mailu a zároveň se co nejlépe hodil k životu naší krásné
 
rodinky. Tak tedy, když tatínek umíral (moment nakažení i průběh nákazy řešit nebudeme, šlo
o docela běžnou nemoc, která ale nad ostatními běžnými nemocemi vynikala tím, že měla
nečekaný průběh), tak na smrtelné posteli ptal se někoho nahoře, jestli měl ten jeho život
nějaký smysl. Nikdo nahoře mu neodpovídal, tak si nakonec tatínek chvilku před smrtí musel
tu odpověď dát sám. No, a protože neznal v životě jiný způsob, než že vzal vždy tak nějak to,
co se nejvíce hodilo, tak se rozhodl, že to nechá být a konečně už umře, tak nějak mezi
nočním stolkem a oknem, kde na jinak docela prázdné posteli vyplňoval tak krásně to volné
místo.Mezi dvěma věcmi

 

Mezi nočním stolkem a oknem

  Jmenoval se Rudolf, byl to docela obyčejný člověk s obyčejným životem, alespoň on to tak viděl. Jednoho dne šel náš Rudolf docela obyčejně do supermarketu, ve kterém prohlížel regál desítek druhů bot, ve kterých hledal tu správnou na svou nohu. Hledal zcela obyčejnou botu, tak velikost třiačtyřicet, barvu asi černou a design takový usedlejší, který by se mu hodil k jeho kýženému obrazu ve společnosti. Ovšem i přes desítky různých verzí bot s velikostí třiačtyřicet si prostě nějak neuměl vybrat ty správné, a tak namátkou vybral ty, které se mu jevily nejlepší, zaplatil a odnesl si je domů. Doma políbil svou ženu, která sice nebyla z nejlepších, ale rozhodně mezi ostatními vynikala, a tak si jí vzal. 

Mohli bychom Rudolfův život sledovat kousek po kousku, ale to by zabralo příliš mnoho času, proto přesuňme se o kousek dále k jednomu z kýžených momentů jeho života - k výběru domácího mazlíčka. S manželkou dohodli se předem, že mazlíček určitě bude pes, který bude mít jméno Mirek, protože mezi ostatními ze jmen, které spolu náš pár vybíral, bylo rozhodně nejpřijatelnější, shodl se na něm jak Rudolf, tak jeho žena. Zajímavý výběr pejska nastal již v době, kdy oba vybírali nějakou rasu. Nesměl být moc veliký, ale zase ne moc malý. Zároveň musel být hodný na děti, protože Rudolf měl se ženou malou dceru Žofii, která milovala malé pejsky, ale velkých se bála. Každopádně si také nemohli dovolit, aby moc vyváděl, tak se nakonec oba rozhodli, že si koupí vysavač, protože ten vyvádí jen tehdy, když mu to dovolíme a ještě nám přitom uklidí domov, sice ne úplně sám, ale to pejsek neumí už vůbec.

Když dcera Žofie povyrostla, dostala jako dárek vysavač do ruky, aby si zvykla na domácí práce, které jsou pro každou ženu správným prostředkem k uklizení toho všeho bordelu, který se denně hromadí na podlaze, kobercích, i všude jinde u nich doma. Když zkusila se, jako
ještě malá nezkušená „vysávačka“ zeptat, proč se vlastně ten bordel musí uklízet, dostala velmi podnětnou odpověď, nad kterou mohla přemýšlet i celý život, zněla asi takto: „protože proto, chceš tady mít bordel?“.

A tak Rudolf, stejně jako jeho žena, jejíž jméno není podstatné, hlavní je, že mezi ostatními kdysi skutečně vynikala, a jejich dcerka, již zkušená „vysávačka“ Žofie, se měli skutečně jako každá obyčejná rodinka, však posuďme jejich zcela běžná rozhodnutí.

Jednoho krásného dne se Rudolfova žena rozhodla, že si půjde koupit prášky na bolení hlavy, aby zahnala ten bordel, který se jí tam hromadí a Rudolf byl zrovna vybírat nový obraz, protože umění skutečně miloval, který by se hodil ke koberci a tak nějak vyplnil to volné
místo na zdi. Oba byli již v důchodu, což se u takové běžné rodinky stává podobně rychle, jako u čtení mé krátké povídky. Jejich dcerka Žofie měla již docela normálního, ale mezi ostatními něčím zajímavého, muže, jehož jméno nás nemusí zajímat. Podstatným okamžikem
však bylo to, že Žofie si konečně šla splnit své dětské přání a šla si koupit pejska, protože pejsky milovala, a tak vybírala nějakého menšího, přítulného, ne moc rozdováděného, spíše tichého a hlavně tak nějak samostatnějšího pejska, který by, především v situacích jeho
vlastních potřeb, byl tak nějak neviditelný. Když si konečně takového pejska vybrala, tak si ho hned odvedla domů, kde krásně zapadl do domácí atmosféry jejího bytu (dokonce se hodil i ke koberci, jak poznamenala později její maminka). Plemeno, ke kterému pejsek náležel,
není podstatné, to podstatné je, že byl menší, přítulný.

Zde se nám příběh trochu natahuje, a tak v rámci úspor místa musíme ho nějak pěkně zakončit, aby se tak nějak vešel do mailu a zároveň se co nejlépe hodil k životu naší krásné rodinky. Tak tedy, když tatínek umíral (moment nakažení i průběh nákazy řešit nebudeme, šlo o docela běžnou nemoc, která ale nad ostatními běžnými nemocemi vynikala tím, že měla nečekaný průběh), tak na smrtelné posteli ptal se někoho nahoře, jestli měl ten jeho život nějaký smysl. Nikdo nahoře mu neodpovídal, tak si nakonec tatínek chvilku před smrtí musel tu odpověď dát sám. No, a protože neznal v životě jiný způsob, než že vzal vždy tak nějak to, co se nejvíce hodilo, tak se rozhodl, že to nechá být a konečně už umře, tak nějak mezi nočním stolkem a oknem, kde na jinak docela prázdné posteli vyplňoval tak krásně to volné místo.

Diskusní téma: Mezi nočním stolkem a oknem

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Tvorba webu zdarma s Webnode Webnode